Začátkem tohoto týdne se na sociálních sítích mluvilo o upravených verzích Říhových knih Honzíkova cesta a O letadélku Káněti. Protože mám obě verze (předrevoluční a porevoluční) knih doma, tak jsem si dal tu práci a některé pasáže jsem si vyhledal a můžete je vidět níže v trochu širším kontextu. Díky těm úpravám občas text ztrácí smysl a dle mého názoru jsou všechny ty úpravy zbytečné.

Honzíkova cesta, Panorama, 1981, strany 22-23:

„Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl.“
„To je družstevní.“
„Co je to družstevní?“ vyptával se Honzík. Tomuhle zvláštnímu slovu nerozuměl.
„To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.“
„A dědečku,“ zamyslil se Honzík, „co je ještě družstevní?“
„Třeba pole,“ odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem dokola. „Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu družstvu.“
Honzík se díval na veliké lány polí, které se táhly po obou stranách silnice. Obilí už bylo sklizeno. Na jednom lánu oraly traktory, na jiném jezdilo několik párů koní.
„Máme taky družstevní krávy,“ pokračoval dědeček, „a družstevní vepře, ty mám na starost já, i družstevní slepice, ty má na starosti babička.“
„A dědečku,“ znovu zdvihl hlavu Honzík.
„Co chceš?“ ozval se dědeček.
„Punťa je taky družstevní?“ zeptal se Honzík. Pes slyšel svoje jméno a slabě zakňoural. To jen proto, aby Honzík s dědečkem věděli, že tam je.
„Ne, Punťa není družstevní,“ zasmál se dědeček. „Ten je jenom náš.“ Pes slyšel dědečkovu řeč a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád.

Honzíkova cesta, Axióma, 1992, strany 15–16:

„Čí je to kůň? Punťu znám, kocoura znám, ale koně jsem ještě neviděl.“
„Ten není náš. Já jsem si ho na dnešek jen vypůjčil“
„A dědečku,“ zamyslel se Honzík a díval se na pole, která nechávali za sebou. Honzík najednou nevěděl, jak by se zeptal. Nikde nikoho neviděl, a přece mu připadalo, že na nich někdo pracuje.
„Třeba pole, vidíš,“ zachytil dědeček Honzíkův pohled a ukázal bičem kolem dokola.
Honzík se díval na pole, která se táhla po obou stranách silnice. Obilí už bylo sklizeno. Ale dědečkovi pohled na sklizená pole nestačil. Vzpomněl si na krávy, vepře, a dokonce i na slepice, které má na starosti babička.
„A dědečku,“ znovu zdvihl hlavu Honzík.
„Co chceš?“ ozval se dědeček.
„A co Punťa?“ zeptal se Honzík. Punťa ho zajímal víc než sklizená pole. Chtěl, aby dědeček vyprávěl o Punťovi. Pes slyšel svoje jméno a slabě zakňučel. To jen proto, aby Honzík s dědečkem věděli, že tam je. „Copak náš Punťa,“ smál se dědeček. Pes slyšel dědečka a slabě zaštěkal. Potom stáhl uši a trochu vycenil zuby. Vypadalo to, jako když se Punťa směje. A taky ano! Punťa se smál, protože se smál dědeček. Měl dědečka rád.

O letadélku Káněti, Albatros, 1980, strany 22–23:

„Pepíčku, neboj se,“ volala z druhé strany Anežka, „já tě chytím do zástěry.“
Pepíček Slámů tedy lezl. Šlo mu to pomalu a kopl Vojtu do hlavy.
Počkej, tohle ti jednou oplatím, myslil si Vojta, ale držel trpělivě. Přece tu nemohou Pepíčka nechat!
Pepíček Slámů se protahoval oknem ztěžka. Byl dost tlustý a neohrabaný. Odřel si přitom ucho a natrhl kalhoty. Na druhé straně spadl do Anežčiny zástěry, ale ta povolila, a Pepíček se propadl až dolů na tvrdou zem. Uhodil se do pravého kolena, do levého lokte a na čele mu naskočila boule. Ale Pepíček neplakal. Na bolest schválně zapomněl. Byl rád, že je z tmavého hangáru venku. Na slunci bylo tak krásně!

O letadélku Káněti, Axióma, 1996, strana 21:

„Pepíčku, neboj se,“ volala z druhé strany Anežka, „vůbec nic to není.“
Pepíček Slámů tedy lezl. Šlo mu to pomalu. Odřel si přitom ucho a natrhl kalhoty. Překulil se na druhou stranu a dopadl na zem jako přezrálá hruška. Uhodil se do pravého kolena, do levého lokte a na čele mu naskočila boule. Ale Pepíček neplakal. Na bolest zapomněl. Byl rád, že je z tmavého hangáru venku.

O letadélku Káněti, Albatros, 1980, strany 28–29:

„Slyším, slyším,“ kýval hlavou děda Kozelka, třebaže neslyšel nic. Divil se, moc nepěkně se divil, jak mu ty děti mohly z hangáru utéci, a cpal si přitom dýmku.
„To jsem nevěděla, že máš starost i o psa,“ ozvala se ještě babička, „a nesmraď mi tady s tím kouřením!“
Dědeček se zamračil a vyšel na zápraží. Už padesát let babičce vysvětloval, že jeho dýmka voní, ale co to bylo všechno platné. Babička vedla pořád svou.
Koho dědeček venku uviděl? Před Tomešovým domem házel Vojta Kocijánkovi kamínky a pes pro ně běhal. Vojta se šklebil a pes Kocijánek štěkal.
Děda Kozelka se zamračil ještě víc a vrátil se zpátky do světnice.

O letadélku Káněti, Axióma, 1996, strana 27:

„Slyším, slyším,“ kýval hlavou děda Kozelka, třebaže neslyšel vůbec nic. Divil se, moc se divil, jak mu ty děti mohly z hangáru utéct.
„To jsem nevěděla, že máš starost i o psa,“ ozvala se ještě babička.
Dědeček se zamračil a vyšel na zápraží.
A koho to venku neuviděl! Před Tomešovic domem házel Vojta Kocijánkovi kamínky a pes pro ně běhal. Vojta se šklebil a pes Kocijánek štěkal.
Děda Kozelka se zamračil ještě víc a vrátil se zpátky do chalupy.

O letadélku Káněti, Albatros, 1980, strany 40–41:

„Basama heligón,“ vykřikl děděček, „takovou potvoru mi neseš, když jím? Jdeš s tím pryč!“
Tohoto křiku se Kocijánek lekl. Polekal se i krtek, který ještě nebyl mrtvý. Kocijánkovy zuby ho neprokously. Kocijánek i krtek zůstali malou chvilku zděšeně stát, ale pak se přece jen vzpamatovali. Krtek vběhl do nejbližší díry, v níž se rychle zahrabával, a Kocijánek odpelášil k dětem, které v této chvíli  kráčely po boku pilota Hejduka do středu letiště. V hangáru se už dál nezdržovaly, protože další letadla byla podobná těm prvním. Stálo tam ještě několik Čápů a Sokolů.

O letadélku Káněti, Axióma, 1996, strana 38:

„Takovou potvoru mi neseš, když jím? Jdeš s tím pryč!“ vykřikl dědeček.
Kocijánek se tak lekl, že krtka pustil. Kocijánek i krtek zůstali malou chvilku zděšeně stát, ale pak se přece jen vzpamatovali. Krtek vběhl do nejbližší díry a Kocijánek odpelášil k dětem, které v této chvíli  kráčely po boku pilota Hejduka do středu letiště.

O letadélku Káněti, Albatros, 1980, strana 60:

Za Vojtou běžela Anežka a v patách za ní Pepíček Slámů. Jen Kocijánek se trochu omeškal. Musel sežrat zbytek jahelníku z dědečkova kastrůlku. Když už tam nebylo nic a také lžíce byla načisto olízána, upaloval Kocijánek za dětmi k letadélku Káněti. Doběhl tam ještě včas.

O letadélku Káněti, Axióma, 1996, strana 56:

Za Vojtou běžela Anežka a v patách jí byl Pepíček Slámů. Jen Kocijánek se trochu opozdil. Musel sežrat zbytek nákypu z dědečkova kastrůlku. Když už v hrnečku nic nebylo a také lžíce byla dočista olízaná, upaloval Kocijánek za dětmi k letadélku Káněti. Doběhl tam ještě včas.

Našel jsem na také vyjádření Říhovy dcery: středoškolská učitelka češtiny a francouzštiny Eliška Janovská, to komentovala slovy: „Dělali jsme to v dobrém úmyslu. Tatínek si úpravy přál a některé ještě stihl udělat za svého života – chtěl, aby jeho knížky byly stále moderní, aby se četly. A co dnes šestiletým dětem řekne družstvo?“ Později připustila, že některé zásahy byly poplatné euforii porevolučních let.