Došel mi balíček z Číny a do schránky mi přišlo jen oznámení, místo aby tam skončil přímo on. Na poštu jsem se pak nedostal a protože jsem se mezitím z Lesné přestěhoval do Řečkovic, tak jsem si řekl, že na poštu zavolám, ať mi ho přepošlou.

Na oznámení o uložení zásilky bylo razítko pošty Brno-Lesná i se dvěma telefonními čísly. Tak jsem na první z nich zkusil zavolat.

„Volané číslo neexistuje.

To je divný. Že bych to napsal blbě? Zkontroloval jsem ho třikrát a uznal, ze je správně. Tak jsem zkusil druhé číslo. Stejná situace.

Naštěstí je dnes pošta internetová a správné číslo (v úplně jiném tvaru než ty původní dvě) jde najít na jejich webu. A měl jsem štěstí, už po 2 dnech marných pokusů ten telefon někdo zvednul.

„Česká pošta Brno-Lesná.“
„Dobrý den, já mám u vás balíček z Číny a přestěhoval jsem se, tak bych ho potřeboval přeposlat na novou adresu.“
„Tak mi řekněte číslo toho balíčku.“
„To bohužel nemam.“
„Přišla vám výzva?“
„No přišla, ale žádný číslo tady není.“
„To není možný. Musí tam být.“
„Mam ji před sebou a nevidím tady žádné číslo.“
„A co tam máte napsaný?“
„Výzva k vyzvednutí zásilky lomeno poukázané peněžní částky.“
„Cože? Vy máte složenku?“
„Ne, výzvu k vyzvednutí zásilky lomeno poukázané peněžní částky.“
„Ach můj bože. Jak se jmenujete, to bude rychlejší…“

(o 5 minut hledáni v systémech České pošty později)

„To je obyčejná zásilka, tam ani žádné číslo mít nemůžete!“
„Vždyť vám to říkám, že tu ani žádné není.“
„No a co s tím chcete?“
„Já jsem se přestěhoval a potřeboval bych to poslat na jinou adresu.“
„Ale to je zpoplatněný, to si musíte zaplatit!“
„Jasně. Furt lepší než si proto jezdit na Lesnou a zase zpátky.“
„Ale já nevím, jestli to jako půjde!“
„Proč by to nešlo?“
„Já se zeptám kolegyně u balíků, ta to bude vědět.“

(o deset minut později)

„Tak kolegyně to taky neví, jestli to jde. Tak já vám to tam pošlu, třeba to půjde.“

Po 6 dnech, co jsem ve schránce nenašel ani balíček ani oznámení, jsem se vydal na poštu Brno-Řečkovice zeptat se, jak to vypadá.

V předsálí hlavní poštovní místnosti jsem si vzal lístek s číslem a vstoupil dovnitř, kde seděly 4 pracovnice za prepážkami, ale jinak tam nebyla ani noha, a čekal jsem, která se mne ujme.

„Ty vole, tak si ho někdo vemte, ne? Dělejte něco, sakra,“ slyšel jsem řvát tu nejvíc nasranou a nesympatickou pošťačku. Vzhledem k tomu, ze přepážky sahaly jen zhruba do 2 metrů a ke stropu to byly další odhadem 3 metry, jsem ji slyšel dokonale.

„Já tu něco dodělávám. Nemůžu.“
„Ty vole, tak já si ho teda vemu. To bude zas nějaká zasraná čajna.“

Nad tou milou ženou se objevilo mé číslo.

„Dobrý den, já bych tu asi měl mít zásilku.“
„Čajna?“
„Cože?“
„No jako že to je z Čajny, že jo?“
„No jak se to vezme. Původně jo, ale doručili mi to na Lesnou a protože jsem se mezitím přestěhoval sem, tak jsem si to nechal přeposlat.“

Ten pohled, kterým se na mne dívala, by mohl ničit celé civilizace.

„Tak mi dejte občanku.“

(po chvilce hledání v počítači)

„Tohle ale nevypadá jako Čajna.“
„To je Alza, to mi mělo dojít, ale vůbec jsem netušil, že to tady už je.“

V tu chvíli mi přišla smska, že zásilka z Alzy je na poště a můžu si ji vyzvednout.

„No ale nic jiného tu není.“
„A kde myslíte, že by to mohlo být?“
„Asi ještě na cestě.“
Z Lesné do Řečkovic týden?
„Tak já se potom ještě podívám.“

Vstala, vytáhla své legíny o dvacet centimetrů výše, takže se ji pořádně zařízly mezi půlky a vydala se hledat balík. Od určité váhy by mělo byt veřejné nošení legín trestné.

Když se po deseti minutách vrátila s balíkem Alzy, tak mi oznámila, že tam fakt nic jiného nemám a že teda zavolá na Lesnou, jestli to poslali. Když jsem viděl, jak se horko těžko snaží dohledat číslo na jinou pobočku, tak jsem jí to číslo raději našel sám a nadiktoval jsem jí ho.

„Tak Lesná povídá, že by to tady mělo bejt, že to posílali před týdnem. Tak já se potom jdu ještě podívat.“

Mel jsem štěstí, že si to vzala jako bojový úkol a vyrazila do boje o záchranu své poštovské cti. Já jsem si v tu chvíli říkal, že je to předem ztracený boj. Už jsem se smířil s tím, že balíček z Čajny nikdy neuvidím. Byl jsem na té poště už tak dlouho, že se veškerá má životní sila vytratila.

Z vedlejších přepážek ke mne doléhal výrazný hlas mé výrazné pošťačky: „Hledám nějakej zkurvenej balíček z Čajny. Kde by to tak mohlo bejt?“
„A má to číslo?“
„Ne, je obyčejnej.“

V tu chvíli již můj balíček marně hledaly tři pošťacky, pobočka a její služby zákazníkům začaly být v rozkladu a hromadili se tam lidé, kteří mne probodávali pohledem. Nakonec se i poslední ze 4 pracovnic rozhodla k hledání připojit a poštu zcela paralyzovat:

„Jak se jmenuje?“
„Čičák.“
„To už jsem někde viděla. Zkoušela jsi to hledat bez háčků a čárek?“
„Ne…“

Ano, koho by to napadlo, že čínští soudruzi nepoužívají diakritiku. Paní balíček bleskově našla a spolu s Alzou mi ho předala.

„Prosím vás, Česká pošta mi k tomu balíčku od Alzy poslala esemeskou nějaký bezpečnostní kód, abych si ho mohl vyzvednout. Vy ho nechcete slyšet?“
„To už je teď trochu zbytečné, nemyslíte?“

Bylo. S balíky v ruce jsem se otočil a vyrazil k domovu s pocitem vítězství.